"Co když je to jenom sen?"
"V tom případě se nechci nikdy probudit."
Věnovala mi ten nejkrásnější úsměv, kterej mohla.
Leželi jsme nahý vedle sebe, vnímal jsem teplo jejího těla a koutkem oka pozoroval její prsa. Všimla si toho a rukou mě plácla do tváře, aby mi zaklonila hlavu. Oba jsme se tomu zasmáli. Přemejšlel jsem, kdy naposled jsem byl takhle šťastnej. Odpověď byla jednoduchá. Nikdy. Nikdy jsem nebyl tak šťastnej jako s ní. Kdyby tak věděla jak moc jí miluju...
Věděla to. Poznal jsem to z jejích očí. Z toho nádhernýho pohledu, kterým na mě koukala, když jsem jí chytil za ruku a proplet prsty s jejíma. Věděla to a cejtila to stejně. Musel jsem jí políbit.
"Slib mi něco." Její hlas narušil tu skoro posvátnou chvíli.
"A co?"
"Že tohle nikdy neskončí."
To bylo před tejdnem. Byli jsme uzavřený ve vlastním světě a nestarali se o ten reálnej. A ten skutečnej svět si nevšímal nás. Ale teď se to zdá jako věčnost. Klečím tu na zemi a na rukou mám její krev. Oči mám plný slz a ona mi pomalu umírá v náručí. Slyším jak těžce dejchá, vidím její propadlý oči a její pohublej obličej. Je jako hadrová panenka, s každym mym sebemenším pohybem sebou škubne jako by měla kosti přivázaný na provázcích. Hladím jí po vlasech a utěšuju, když kašle krev. Dostala Xko, ten zkurvenej druh chřipky, kterej se poprvý objevil před měsícem a za tu dobu se dokázal rozšířit na všechny světadíly a zabít asi 200 milionů lidí. Začíná to jako obyčejná chřipka, ale během několika hodin se k tomu přidá krvácení a průjem. Pokud máte štěstí, zemřete na vykrvácení. Pokud ne, musíte počkat až vám organismus úplně vypoví službu. Nemaj na to lék. Prej na něm ale pracujou. Myslím, že než ho najdou, budem všichni mrtvý.
Chtěl jsem jí odvýzt do nemocnice, ale odmítla to. Prej by jí stejně nepomohli a ona chce umřít mně nablízku. To bylo před pěti hodinama. Od tý doby mi leží v náručí a umírá. Myslim, že mám větší strach než ona. Ze všech sil se na mě snaží usmát, ale je tak zesláblá, že místo úsměvu mi věnuje jen nepatrnej úšklebek. Hladím jí po tváři a líbám na čelo.
"Miluju tě."
Její hlas zní, jako šepot ve stínech. "Slib mi něco."
"Cokoliv lásko."
"Že tohle nikdy neskončí." Obdivuju kolik síly v sobě musela najít, aby to vůbec vyslovila.
Obejmu jí pevněji, kolik mi jen rozum dovolí. "Nikdy."
Ale skončilo. Odešla. Nebo spíš mi jí někdo vyrval z náručí. Byli jsme nedotknutelný, nevšímali si světa a svět si nevšímal nás. Ale teď už ne. Je pryč. A já budu brzo taky. Je mi to jasný, je jenom malá pravděpodobnost, že jsem to nechytil. Snažím se svýmu mozku namluvit, že až budu pryč i já, že budeme znova spolu, ale ta zkurvená racionální věc mě neposlouchá a nepřestává mě ujišťovat, že těmhle sračkám o posmrtnym životě nevěřím.
Myslim na tu chvíli před tejdnem. Na tu chvíli, kdy jsem si uvědomil, jak moc pro mě znamená. A na tu její nevinnou otázku.
"Co když je to jenom sen?"
"V tom případě se nechci nikdy probudit."
"V tom případě se nechci nikdy probudit."
Věnovala mi ten nejkrásnější úsměv, kterej mohla.
Leželi jsme nahý vedle sebe, vnímal jsem teplo jejího těla a koutkem oka pozoroval její prsa. Všimla si toho a rukou mě plácla do tváře, aby mi zaklonila hlavu. Oba jsme se tomu zasmáli. Přemejšlel jsem, kdy naposled jsem byl takhle šťastnej. Odpověď byla jednoduchá. Nikdy. Nikdy jsem nebyl tak šťastnej jako s ní. Kdyby tak věděla jak moc jí miluju...
Věděla to. Poznal jsem to z jejích očí. Z toho nádhernýho pohledu, kterým na mě koukala, když jsem jí chytil za ruku a proplet prsty s jejíma. Věděla to a cejtila to stejně. Musel jsem jí políbit.
"Slib mi něco." Její hlas narušil tu skoro posvátnou chvíli.
"A co?"
"Že tohle nikdy neskončí."
To bylo před tejdnem. Byli jsme uzavřený ve vlastním světě a nestarali se o ten reálnej. A ten skutečnej svět si nevšímal nás. Ale teď se to zdá jako věčnost. Klečím tu na zemi a na rukou mám její krev. Oči mám plný slz a ona mi pomalu umírá v náručí. Slyším jak těžce dejchá, vidím její propadlý oči a její pohublej obličej. Je jako hadrová panenka, s každym mym sebemenším pohybem sebou škubne jako by měla kosti přivázaný na provázcích. Hladím jí po vlasech a utěšuju, když kašle krev. Dostala Xko, ten zkurvenej druh chřipky, kterej se poprvý objevil před měsícem a za tu dobu se dokázal rozšířit na všechny světadíly a zabít asi 200 milionů lidí. Začíná to jako obyčejná chřipka, ale během několika hodin se k tomu přidá krvácení a průjem. Pokud máte štěstí, zemřete na vykrvácení. Pokud ne, musíte počkat až vám organismus úplně vypoví službu. Nemaj na to lék. Prej na něm ale pracujou. Myslím, že než ho najdou, budem všichni mrtvý.
Chtěl jsem jí odvýzt do nemocnice, ale odmítla to. Prej by jí stejně nepomohli a ona chce umřít mně nablízku. To bylo před pěti hodinama. Od tý doby mi leží v náručí a umírá. Myslim, že mám větší strach než ona. Ze všech sil se na mě snaží usmát, ale je tak zesláblá, že místo úsměvu mi věnuje jen nepatrnej úšklebek. Hladím jí po tváři a líbám na čelo.
"Miluju tě."
Její hlas zní, jako šepot ve stínech. "Slib mi něco."
"Cokoliv lásko."
"Že tohle nikdy neskončí." Obdivuju kolik síly v sobě musela najít, aby to vůbec vyslovila.
Obejmu jí pevněji, kolik mi jen rozum dovolí. "Nikdy."
Ale skončilo. Odešla. Nebo spíš mi jí někdo vyrval z náručí. Byli jsme nedotknutelný, nevšímali si světa a svět si nevšímal nás. Ale teď už ne. Je pryč. A já budu brzo taky. Je mi to jasný, je jenom malá pravděpodobnost, že jsem to nechytil. Snažím se svýmu mozku namluvit, že až budu pryč i já, že budeme znova spolu, ale ta zkurvená racionální věc mě neposlouchá a nepřestává mě ujišťovat, že těmhle sračkám o posmrtnym životě nevěřím.
Myslim na tu chvíli před tejdnem. Na tu chvíli, kdy jsem si uvědomil, jak moc pro mě znamená. A na tu její nevinnou otázku.
"Co když je to jenom sen?"
"V tom případě se nechci nikdy probudit."
Co poslouchám?
0 komentářů:
Okomentovat