(Věnováno Nikki, bez které by tahle povídka asi nevznikla.)
Otevřela oči. Chvilku jí trvalo, než si zvykla na šero, které panovalo v místnosti, jíž nikdy předtím neviděla. Před sebou uviděla tři dřevěné sloupy, které stály v řadě za sebou jako vězni připravení k popravě. Na obou stranách od nich se v pravidelných rozestupech tyčila další trojice dřevěných sloupů, které podpíraly trámy držící strop nevysoké místnosti, z kterého v pravidelných intervalech dopadaly na zem kapky vody. Kap. Kap. Kap. Vzduch byl nasáklý pachem vlhkosti a hlíny a ona sama navíc cítila lehký zápach chloroformu.
"Jsem v něčím sklepě," uvědomila si. "Jsem v
nějakým zasraným sklepě." Pokusila se pohnout, ale nepodařilo se jí to. V
šeru naklonila hlavu a to co uviděla, jí vyděsilo ještě víc, než myšlenka, že
je v cizím sklepě. Celé její tělo bylo obmotáno silným provazem, který byl
uvázán kolem dalšího sloupu, ne nepodobnému těm, které spatřila, když se
probrala. Hlavou jí proběhla myšlenka na matku, která jí pokaždé, když šla ven
varovala, před nebezpečím venkovního světa a hlavně před chlapci, kteří podle
ní byli jen "úchylné nadržené loutky v moci samotného ďábla". Vždy se
její řečem jen vysmála, ale teď jí to k smíchu moc nepřipadalo. Že by přece jen
matka měla pravdu? Celým tělem jí projel úzkostný záškub paniky. Pokusila se vyprostit
z dusivého sevření lana, ale její snažení nevedlo k žádnému výsledku.
"Pomoc," zkusila zavolat do prázdného sklepa.
Hrdlo měla stažené strachem a proto se jí z úst vydralo jen slabé
"moc". Zhluboka se nadechla, odkašlala a zkusila to znovu.
"POMOC!" To už bylo lepší, místností proběhla slabá ozvěna.
"Héj, pomoc, slyší mě někdo? Pomozte mi!"
Nad hlavou jí zablikalo světlo. Vzhlédla k němu a spatřila
starou žárovku, od které po trámoví vedl elektrický kabel, který mizel v temném
koutu místnosti. Žárovka blikla ještě jednou a pak se rozzářila teplým světlem,
které vytvořilo kužel světla kolem sloupu, který byl pro tuto chvíli jejím
temným strážcem. "Héj, slyšíte mě? Pomozte mi," zkusila zakřičet co
nejhlasitěji dovedla. Někde ze tmy se ozvalo vrznutí dveří. Uslyšela pomalé
šouravé kroky a na chvilku jí v srdci zahřála naděje, že jí někdo přišel
zachránit. Ta však brzy uhasla, když se v šeru objevil shrbený muž, spíš
chlapec ve vytahaném svetru a rukama v kapsách kalhot, které se daly popsat
různými slovy, ale rozhodně ne jako padnoucí.
"Vida, tak Růženka se nám probudila," zamumlal,
když přišel až k ní a kužel světla mu dopadl na tvář. "Doufám, že jsi měla
pěkné sny." Při těch slovech jí věnoval nesmělý úsměv, který se jí však
zdál jako ta nejodpornější věc, kterou v životě viděla.
Neodpověděla. Vzdorovitě mu zírala do očí. Vždyť ona ho
přece zná! Ale odkud? Ty tmavé vlasy ostříhané podle hrnce, chladné modré oči,
to mateřské znaménko na krku. Odkud ho sakra zná?
Nevydržel její pevný pohled a odvrátil zrak. Nervózně
pokrčil rameny a šouravým krokem začal obcházet sloup, ke kterému byla
přivázaná.
"Tak tys ztratila řeč? Jak roztomilé." V jeho
chvějícím se hlase zachytila pochyby, ale i náznak něčeho jiného. Nedočkavosti
a hlavně vzrušení.
"Proč mě tu držíš?" odpověděla mu vzdorovitě.
Snažila se přitom otočit hlavu, protože stál zrovna za ní.
"Ty nevíš?" podivil se a s překvapivou rychlostí
obešel sloup a přitiskl se k ní. Z jeho svetru cítila pach naftalínu. "No
jasně, že nevíš," prohlásil vítězoslavně, když viděl nechápavý pohled v
jejích očích. "Ty totiž ani nevíš, kdo jsem, že ne?" procedil mezi
zuby. Byl u ní tak blízko, že cítila jeho dech a v jeho očích viděla v záři
světla sama sebe.
Překvapeně na něj zírala a snažila se vzpomenout, kdo to je,
nebo alespoň odkud by ho mohla znát. Chvíli si jí prohlížel a pak se znovu
vydal šouravým krokem na svojí pochůzku okolo sloupu.
"Nevíš, kdo jsem. Ty mě neznáš. No jasně, proč bys taky
měla," mumlal si pro sebe zatímco kolem ní chůzí pomalu opisoval kruh. Na
chvíli jí napadlo, že vypadá jako by se vznášel, ale tuhle absurdní myšlenku
rychle zaplašila. Ale co si neuvědomila bylo, že právě tahle myšlenka jí
přivedla na správnou stopu. Další nápovědu v podobě jeho mumlání už
nepotřebovala.
"Proč bys měla znát někoho, vedle koho od narození
bydlíš? Kdo ti už tři roky posílá přání k narozeninám a k Valentýnu? Někoho, kdo..."
"Já tě znám," vykřikla až sebou trhl. "Vím
kdo jsi! Znám tě!"
Pomalu se došoural k ní. Chvíli jí pozoroval, pak k ní
přistoupil a pevně jí chytil pod bradou.
"Tak ty mě znáš, jo?" Chtěl se mu vysmeknout, ale pevně omotaný
provaz kolem jejího těla jí to nedovolil. "Ty mě znáš?" Zvyšoval
hlas. "Jestli mě znáš, tak řekni moje jméno." Jeho sevření
nepovolovalo. "Řekni jak se kurva jmenuju!" Křičel na ní z několika
centimetrů.
Do očí se jí draly slzy. V hlavě se jí promítal obrázek
kluka od vedle, kterého znala od narození, který byl tak nějak vždycky kolem,
který se jí vždy zdál milý, ale tak trochu divný. To že jí posílá přání k Vánocům
věděla, ale o těch Valentýnkách neměla ani tušení, matka je před ní pečlivě
schovávala. A teď tu byly spolu, ona spoutaná, on v roli únosce držíc jí pevně
pod bradou se zuřivým výrazem ve tváři. Nevěděla jak se jmenuje, nikdy jí
nezajímal natolik, aby zjišťovala jeho jméno.
"Hovno mě znáš," odsekl opět tiše a povolil
sevření jejího krku. Viděla jak mu na čele pulzuje žíla a ve světle lampy se
třpytí kapky jeho potu. Teď se jí koukal přímo do očí. Kromě chladu v nich
uviděla i něco, co jí překvapilo. Bolest.
"Nemůžeš mě znát. Nikdy jsi mě nechtěla znát. I když
jsem tak moc chtěl, abych tě zajímal, nikdy jsem pro tebe nebyl dost dobrej.
Vždycky se našli jiný, který tě zajímali, na který si házela oči." Hlas se
mu zlomil. Odvrátil tvář. Zdálo se jí, že brečí.
"Víš," zkusila to opatrně, "kdybys třeba
chtěl, mohli bychom začít znovu, seznámit se a..."
"Drž hubu!" zakřičel. Viděla, že má oči plné slz.
"Já už ti nevěřím! Už ne! Moc dlouho jsem doufal, moc dlouho se trápil,
moc dlouho si představoval, že jsme spolu, že tě zajímám, že mě miluješ. Ale už
ne! Přehlížela jsi mě dlouho!"
"Ale já tě nepřehlížela..." Chtěla mu všechno
vysvětlit. Chtěla mu říct, že je to jen nějaký omyl, že nikdy nevěděla, co k ní
cítí, že kdyby aspoň něco tušila, tak...
"Buď zticha!" Uštědřil jí takovou facku až trhla
celým tělem. "Tvoje kecy už mě nezajímaj. Teď dostaneš co si
zasloužíš!"
"Co se mnou uděláš?" zavzlykala. "Znásilníš
mě?" Skoro si přála, aby to udělal. V hlavě se jí odehrávaly mnohem horší
scénáře, než tenhle.
"Znásilnit tě?" Jeho pohled spočinul na její
hrudi. "Nebudu ti lhát, napadlo mě to." Pravou rukou jí pohladil po
tváři a levou jí sevřel ňadro. Chvíli jí ho hladil a pak jí rukou zajel až do
rozkroku. Pocítila nával proviněného vzrušení, které ale odeznělo při pohledu
na jeho o dvě čísla větší kalhoty, které nedokázaly skrýt jeho erekci.
"Napadlo mě to," pokračoval se vzrušením v hlase,
"ale to by nebylo správný. To ne. Mám s tebou jinej plán. Něco co si
zasloužíš. Co si zasloužím i já." Při těch slovech jí vytáhl ruku z klína
a zašátral v kapse kalhot. Viděla jak z nich vytáhl plochý střep o velikosti
dlaně se špičkou připomínající bajonet. Rozklepala se strachy. Zadíval se na
střep a jeho ústa se roztáhla do mrazivého šklebu. Na chvíli jí napadlo, že jí
rozřízne ústa tak jako to dělal Joker v příbězích o Batmanovi, ale to co se
mělo stát, bylo něco mnohem horšího. Začal jí střepem hladit po tváři.
"Víš, dlouho jsem přemýšlel nad tím, co by sis
zasloužila. Když jsem seděl sám ve tmě se svojí láskou k tobě a ty ses venku
kurvila s těma hezounama, který tě krmili těma nehoráznýma sračkama o tom, jak
hezký oči máš a tys na nich ty oči mohla nechat. A pak mě to napadlo."
Věděla co chce udělat. Věděla to a rozhodla se, že mu nedá
žádnou příležitost, aby z toho měl alespoň trochu potěšení. Nebude křičet.
Nebude se bránit. Cítila jak jí chladný střep řízl do tváře. "Ale to jsem
nechtěl, princezno," zazubil se škodolibě.
Teplá krev jí
stékala po tváři a mísila se se slzami, které jí následovaly. Zavřela oči, ale
nedočkala se vytouženého efektu tmy, v který doufala. Viděla všechno jasně.
Viděla jak před ní stojí, světlo žárovky mu dopadá na tvář plnou vzrušení,
bolesti, lásky a strachu. Viděla jak zvedá ruku se střepem... A pak poprvé
spatřila tmu.
(Sorry, Phile, ale tímhle coverem ti nakopali zadek.)
Co poslouchám?
(Sorry, Phile, ale tímhle coverem ti nakopali zadek.)
0 komentářů:
Okomentovat