"'Kolena se jí
zimou klepala a zuby drhly jeden přes druhý. Její nahotu skrýval jen lehký
saténový povlak, který přes ní přehodil' No to si snad děláš prdel,"
oddechla a rozesmála se až se hlavou praštila do sedadla.
Na moment
jsem k ní otočil hlavu. Jen na chvíli, protože jsem musel dávat pozor na silnici
před náma. Seděla na sedačce, dlouhý bosý nohy v džínovejch kraťasech měla
natažený na palubní desku a v rukou držela rukopis mojí nový povídky. Z
otevřenýho okýnka jí do obličeje foukal horkej letní vzduch a vháněl jí vlasy
do očí. Rukou udělala pohyb, kterým si je odhrnula na stranu. Byl tak ladnej a
dokonalej, že jsem málem zapomněl, kam a proč jedem.
"Co je?
Co se ti nelíbí?" zeptal jsem se. Blížili jsme se k náklaďáku s přívěsem
zakrytým těžkou tmavou plachtou. Asi veze uhlí, napadlo mě.
"Ta
povídka se mi nelíbí. Je to samý klišé," nasadila ten svůj poučnej tón, kterej
jsem nenáviděl. "Saténový povlak? Zuby drhly jeden přes druhý? Zlato, víš
moc dobře, že tvoje povídky čtu ráda, ale jsou to sračky. Myslim, že by ses na
to měl vykašlat. Přestat se snažit stát se spisovatelem a najít si nějakou
pořádnou práci." Chtěla mě pohladit po ruce, kterou jsem měl na řadící
páce, ale odtáhl jsem se. Byli jsme přímo za náklaďákem.
"A víš
co si myslím já?" odsekl jsem. "Že bys mě ty mohla pro změnu zkusit
podpořit v tom, co mě baví." S očima upřenýma na červený kolečko s číslicí
80 nalepeným na přívěsu náklaďaku jsem periferně pozoroval, jak ke mně
nevěřícně obrátila hlavu.
"Podpořit
tě?" odfrkla. Znělo to, jako když píchnete pneumatiku. "Ty máš snad
pocit, že tě nepodporuju? A zapomněl jsi snad, čí auto řídíš? Nebo kdo celej
tenhle vejlet zaplatil?" Letní idylka byla tatam.
Náklaďak
nejel víc než padesát. To a pocit, že mi opět předhazuje mojí neschopnost bejt
ten, kdo do vztahu přináší dostatek peněz, mě doháněly k nepříčetnosti.
"No tak
promiň!" vybouchnul jsem. "Promiň, že si dostatečně nevážím toho, že
jedem v autě tvejch zazobanejch rodičů na nějakou zkurvenou dovolenou, na který
se budem snažit zachránit náš podělanej vztah! A proč se doprdele ten kamion
táhne jak smrad?"
Slyšel jsem
jak začíná vzlykat. "Proč na mě řveš? A proč říkáš podělanej?" V
jejím hlase byla kromě slz slyšet i rezignace.
Říkal jsem
pravdu. Náš vztah podělanej byl. Poslední půl roku jsme nedělali nic jinýho,
než že jsem se hádali a pak usmiřovali. To bylo prakticky to jediný, co náš
vztah drželo při životě. Šukání. Úžasný, živočišný šukání. Ale kromě toho už
jsme neměli nic. Všechno jsme si řekli, naše doba spotřeby vypršela. Naplno se
projevil rozdíl, kterej mezi náma byl. Holka z bohatý vysokoškolsky vzdělaný
rodiny a syn dělníka a úřednice, kterej se snaží žít svůj sen. To nikdy nemůže
fungovat. Zvlášť, když je ten sen stát se spisovatelem a ještě navíc vůbec nevynáší.
Věděl jsem, že je to k ničemu, ale bál jsem se přijmout realitu. Bál jsem se
zklamat sám sebe. Bral jsem to jako prohru. Možná bych za jinejch okolností,
někde jinde, někdy jindy byl schopnej říct, jo máš pravdu, pojďme to vyřešit.
Ale teď to nešlo. Byl jsem v bojovým módu. V hádkovým módu. A ten náklaďák jel
tak zkurveně pomalu!
"Protože
je to pravda," zakřičel jsem. Rukama jsem pevně svíral volant až mi klouby
na prstech zbělěly. "Pořád mi něco vyčítáš! Pořád dělám něco blbě, nejsem
ti v ničem dobrej! Říkáš, že stojím jako spisovatel za hovno? To ti ale v
posteli nevadí co? Moje péro je ti dobrý, že jo?" supěl jsem. Zatímco
ručička tachoměru se stabilně držela na padesátce, ukazatel nepříčetnosti v
mojí hlavě dosahoval oblasti červenejch čísel.
Věděl jsem,
co teď přijde. Přestane fňukat a přejde do protiútoku. Zasype mě argumentama
co, proč a jak. To se ale nestalo. Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale
zůstala jen nevěřícně civět. Až po chvíli, která mi přišla jako věčnost
zašeptala: "Kde se to v tobě bere?" Po tvářích jí stékaly slzy.
To že
zareagovala jinak, než jsem čekal, mě rozzuřilo ještě víc. Chtěl jsem alespoň
projednou bejt pánem situace, ale všechno se mi hroutilo pod rukama. Náš vztah,
můj sen stát se opravdovym spisovatelem, možnost předjet ten posranej náklaďák,
všechno to letělo kolem mě a já neměl šanci to zachytit. Nezbylo mi nic jinýho,
než pokračovat.
"Kde se
to bere? Je to uvnitř mě! A díky tobě! Díky těm tvejm kecům o prachách, jak
nejsem schopnej nic vydělat! Tak promiň, že nežijem v luxusu, jak tvoje mamá,
která nám zaplatila tuhle zkurvenou dovolenou! Já se jí o to neprosil!"
Tady jsem měl přestat. Věděl jsem, že bych neměl mluvit dál, ale něco ve mně
chtělo, přímo toužilo, to všechno vykřičet. Cítil jsem v sobě zvláštní
adrenalin, jak se silnice před náma začala rovnat a skrz stromy prosvitla
rovina. "Prej, 'pojeď, třeba se s tím dá ještě něco udělat'! Ani hovno!
S tím se už nedá udělat vůbec nic, holčičko!" Oslovil jsem jí, ale
nevěnoval jsem jí žádnou pozornost. Podřadil jsem a připravil si nohu na plynovej
pedál. Vidění se mi zúžilo jen na před náma jedoucí náklaďak a silnici.
"Tenhle vztah už nezachráníme!" Trhnul jsem volantem doleva a prudce
sešlápl plyn. "Já ti řeknu jak to dopadne..."
Víte jak se
ty nejdůležitější chvíle ve filmu odehrávaj ve zpomalenejch záběrech, aby se
vám to co nejvíc vrylo do paměti? Tak to je ta největší sračka. Odehrálo se to
během dvou sekund. Celý auto se najednou zastavilo na místě. Viděl jsem, jak se
čelní sklo roztříštilo na tisíc malejch kousíčků. Cejtil jsem ostrý bodnutí na
levý klíční kosti jak se zasek můj bezpečnostní pás a hlavu jsem nedobrovolně zabořil
do bílýho airbagu, kterej vyskočil z volantu. Chvíli jsem nevnímal nic, ale pak
mě ostrá bolest v rameni přivedla zpátky do reality. Otočil jsem ztuhlym krkem,
abych se podíval jestli se jí něco nestalo. Nebyla tam. Zvednul jsem hlavu,
chtěl jsem zjistit, co se vlastně stalo. Do levý půlky našeho auta bylo
zaseknutý černý SUVčko, který jelo v protisměru v době, kdy jsem udělal
nejhorší rozhodnutí svýho života. Řidička s krvácejícím a pravděpodobně
zlomeným nosem na mě nevěřícně zírala.
"Jste v
pořádku?" zamumlal jsem, ale její odpověď jsem nevnímal, protože mojí
pozornost upoutalo tělo ležící uprostřed silnice. Tělo v bílým zakrváceným tílku
a dlouhýma bosýma nohama v krátkejch džínovejch šortkách. Nikdy se nepoutala
blesklo mi hlavou. Myšlenka, která mi v tu chvíli byla úplně k hovnu. "Ne,
ne, to ne," zakňučel jsem.
Vysoukal
jsem se z auta, byl zázrak, že jsem se vůbec udržel na nohou, a vydal se k ní.
Ležela asi deset metrů před naším autem. Nohy měla zkroucený, jako by cvičila
nějakou gymnastickou pozici a obličej způlky odřenej od asfaltu. Z úst jí
vytékal proud krve a celou hlavu měla natočenou tak, že vypadala jako nějaká
děsivá hororová loutka. Kulhal jsem k ní. "Ne, lásko, to ne, prosím,
ne." Sednul jsem si k ní a vzal jí do náručí.
"Pane,"
slyšel jsem za sebou, "neměl byste s ní..."
"Držte
hubu!" zařval jsem na řidičku SUVečka. Hlas se mi zlomil bolestí a pocitem
viny. Z očí se mi spustily slzy. Klečel jsem na asfaltu s její hlavou v klíně a
pozoroval její temný oči, který byly vždycky plný tajemství. Teď ale byly
prázdný a nehybně pozorovaly prostor někde daleko za mnou. Na tváři se jí ještě
leskly slzy, připomínka naší hádky v autě. Vydal jsem ze sebe zlomenej skřek,
kterej musel bejt slyšet na kilometry daleko. Poslední, co si pamatuju, než
jsem omdlel, byly sirény přijíždějící sanitky.
Co poslouchám?
0 komentářů:
Okomentovat